Rozhodnutí Ústavního soudu přináší významné objasnění otázky vypořádání společného jmění manželů, konkrétně problematiku valorizace vnosu jednoho z manželů do společného majetku. Případ, kterým se soud zabýval, se týkal situace, kdy jeden z manželů během manželství použil prostředky ze svého výhradního majetku k pořízení nemovitosti do společného jmění. Civilní soudy při rozhodování o vypořádání vycházely z toho, že tento vnos by měl být zohledněn pouze ve své původní výši, a nikoliv valorizován podle aktuální hodnoty společné věci.
Ústavní soud však v tomto rozhodnutí zdůraznil, že současná právní úprava, konkrétně § 742 odst. 2 občanského zákoníku, vychází z principu obohacení. To znamená, že při vypořádání společného jmění se hodnota vnosu započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se změnila hodnota součásti společného majetku, na niž byl náklad vynaložen. Nejvyšší soud dříve dovodil, že valorizace může být provedena pouze tehdy, pokud se na ní manželé předem dohodli. Ústavní soud však tento výklad odmítl s tím, že jazykový význam zákona i úmysl zákonodárce jasně vyžadují automatickou valorizaci vnosu bez nutnosti takové dohody.
Rozhodnutí Ústavního soudu také zdůrazňuje, že soudy jsou vázány zákonem a při jeho aplikaci se musí držet obecně uznávaných interpretačních metod. Ústavní soud v tomto případě konstatoval, že Nejvyšší soud vykročil z ústavně přípustného rámce soudcovského dotváření práva, když popřel zákonem zavedený princip obohacení pro valorizaci vnosů. Soudy tedy při budoucích řízeních musejí zohlednit změnu hodnoty majetku, a nesmí se pouze omezit na původní hodnotu vnosu.
Toto rozhodnutí má zásadní dopad na budoucí praxi při vypořádání společného jmění manželů. Jasně stanovuje, že valorizace vnosů není podmíněna dohodou mezi manžely, ale vyplývá přímo ze zákona. Pokud tedy jeden z manželů vynaloží prostředky ze svého výhradního majetku na společné jmění, má právo na valorizované vypořádání tohoto vnosu, což může výrazně ovlivnit výsledné rozdělení společného majetku.
Komentáře